2. liga mužů zachráněna, důvodů k jásotu ale moc nemáme

     V neděli skončil další ročník druhé ligy mužů, v níž jsme si příliš radosti na rozdíl od předchozích ročníků neužili. Základním důvodem byl pochopitelně odchod hvězdy týmu Martina ROUBA za „lepším“ do Hradce Králové, ale pouze na něj se vymlouvat nemůžeme. Je opravdu otázkou, proč si hráči nedokážou pravidelně dvakrát v týdnu přijít zaskotačit s oranžovým nesmyslem do tělocvičny a dávají přednost všemu dalšímu. Je jasné, že doba se mění a my pamětníci s nostalgií vzpomínáme na doby, kdy se každý těšil na úterní a čtvrteční večery ukončené návštěvou blízkých restauračních zařízení, kde se tmelily party dospělých týmů. Základní pilíře A i B týmu dospělých tam probíraly všechny sportovní i další události, přitom i ony chodily do práce a měly svoje rodiny. Základem všeho ovšem byla láska k basketbalu, kterou nic nedokázalo přebít. Amatérský sport nemá smysl bez ní provozovat, slastný pocit z dosažení koše, přečurání“ soupeře či výhry nad ním v jakémkoli sportovním duelu je jeho základem. To nám pamětníkům na dnešních hráčích chybí, ten chtíč po basketbalu jim jako by byl úplně cizí.  A  snaha o překonávání překážek v přítomnosti na tréninku je asi taková, jako když se v mládí měli přinutit ke studijním povinnostem. A nedokážete-li  úspěšně překonávat tyto překážky, nemůžete se potom vyhecovat ani k překonávání nepříznivých momentů při utkáních. Není-li pro vás chuť a touha vyhrávat zápasy primární motivací ke sportování, nemůžete v něm být úspěšní. A nebudete-li úspěšnými, těžko vás bude sportování bavit. A nemůžete být úspěšní, pokud nebudete alespoň trošku pravidelně trénovat. Je to začarovaný kruh, z něhož vede jediná cesta – najít ty správné nadšence, kterým basketbal stále nezevšedněl a kterým by opravdu chyběl, kdyby ho nemohli pravidelně provozovat. A to je cesta pro nové generace tesláckých válečníků, aby  67 let trvající tradice  báječného „klubu na kraji města“ byla prodloužena do nadcházejících let.